Chovatelská Stanice Pyrenejských Horských Psů

Ochránce stád

Pyrenejský pes u stáda

Neskonale nejkrásnější život pyrenejského psa je, může – li vykonávat svoje původní povolání. Střežení ovčích stád vysoko v horách za každého počasí a pro místní klima častých dešťů, ochrana stáda před vlky, medvědy, divokými prasaty a lidskými nenechavci, to je práce, pro kterou byl pyrenejský pes dávnými kmeny Basků vyšlechtěn. Dnes a v našich končinách již toto využití pasteveckých psů není ve většině oblastí potřebné. Velké šelmy se ovšem v některých regionech Pyrenejský horský pes naší země nově opět vyskytují a je otázkou, zda si jejich přítomnosti nebude třeba opět přivyknout. Ať už tomu tak bude nebo ne, bylo by velkou hloupostí rezignovat na oživování pracovních vloh a genů těchto psů, protože i tyto jinak mizí, až mohou zmizet nenávratně. Poznala jsem několik pyrenejských psů, kteří neměli problém zabít kočku, slepice, nebo vyvraždit králíkárnu, dokonce se snažit i strhnout ovci. Toto chování je v naprostém rozporu s cílem, za kterým byl tento pastevecký pes vyšlechtěn a je alarmující. Protože v tomto směru neexistuje žádná regulace, takoví jedinci se reprodukují a svoje geny posílají dále do populace. V žádném případě proto není pravdou, že jakékoli štěně pyrenejského horského psa bude vhodné k pracovnímu nasazení – ostatně i ve vrzích pracovních psů se musí provádět další selekce. Chovatelé pracovních psů v zemích, kde se s využíváním pasteveckých psů nikdy neskončilo, vždy zdůrazňují jako první bod na cestě k dobrému pracovnímu psu, koupi štěněte po rodičích, kde alespoň právě rodiče fungují v kooperaci se stádem. Je to pochopitelně velmi málo, o skutečných pracovních liniích se dá mluvit až po x generacích, kde už probíhá i určitý výběr mezi lepšími a horšími jedinci, ale štěně má alespoň několik týdnů na nasáknutí zvuků a pachů a kopírování chování matky.

Mluvíme-li o "stádu", je zcela jedno zda se jedná o deset ovcí nebo o stohlavé těleso. V obou případech musí pes se zvířaty splynout a fungovat tak, jak má. Musí projevovat maximální míru submisivity, tolerance a ochranitelského chování. Submisivity vůči svým chráněncům a zároveň sebevědomí, odvahy a dominance vůči potencionálnímu nebezpečí. Pyrenejský pes, jako pes pastevecký, vyniká svým úzkým a dobromyslným vztahem ke svým chráněncům. Studie pasteveckých plemen z hlediska Pyrenejský horský pes jejich výkonnosti a agresivního chování vůči škodné a ostatním psům (Green and Woodruff, 1988) ukazuje, že ze stovky analyzovaných psů se zhruba 40% dopustilo násilí na zvířatech z jejich stáda, 15% z nich dokonce nějaké zvíře zabilo.Ze srovnání obou nejlepších skupin (pyrenejský pes, anatolský pastevecký pes kangal a akbash) byli do těchto útoků mnohem častěji zapleteni kangalové. Z druhé studie zřetelně vyplývá, že pyrenejší psi jsou schopni celkově podávat mnohem lepší výkon než anatolové. Činnost pyrenejského psa spočívá především v impozantním a odstrašujícím chování. Hluboký hlas a razance obrany, spolu s tělesnou velikostí a neochotou ústupu, působí velmi hrozivě, což většinou k odrazu vetřelce postačí. Pyrenejský pes kousne až v krajní nouzi, sám takové situace nevyhledává, nikdy to nebylo žádoucím chováním. Dobří pastevečtí psi se vždy přímému střetu se šelmou snaží jakkoli vyhnout. Případné predátory obíhají v kruhu a zaštěkávají je, zbytečně neriskují. Psi vytváří okolo stáda jakýsi „bezpečnostní val“, území značkují močí a trusem, se soumrakem a především v noci dávají hlasitě najevo svou přítomnost. Přímé konfrontace ochranných psů a škodné jsou tak spíše vzácné.

Důležité je navykat již malé štěně na domácí zvířata, se kterými bude později pracovat. Nejsnazším a nejefektivnějším zácvikem mladého psa je, může-li se učit od staršího, přičemž si takto věkově a zkušenostmi rozdílní jedinci dokáží mezi sebou perfektně rozdělit role (běžné situace nechají starší psi vyřešit mladé, naopak při případném útoku predátora zůstávají mladí, nezkušení u stáda). Od pátého týdne je třeba štěňata nenásilně seznamovat se zvířaty, formou klasické socializace. Od osmého do patnáctého týdne života probíhá tzv.bonding, kdy štěně postupně přijme stádo za svou rodinu. V tomto období (a dále) vše pozitivní zásadně probíhá u stáda – kontakt se psem, česání, nácvik chůze na vodítku, trénink manipulace se psem atd. Je vhodné malé štěně umístit do jakési ohrádky, ideálně v blízkosti vody nebo lizů pro zvířata, aby probíhal mezi zvířaty nenucený kontakt a malé štěně zároveň bylo chráněno před pošlapáním nebo útoky zvířat, která psa prozatím vnímají jako vetřelce. Především kozy a čerstvě obahněné ovce dokáží být velmi drsné a je třeba prvotní kontakty vždy korigovat.
Pyrenejský horský pes Pyrenejský horský pes
V 7. - 8. měsících jsou mladí psi pomalu samostatně připouštěni ke stádu na delší dobu, avšak do dvou let věku je mladý pes stále považován za zvíře v zácviku a měl by se stále učit od starších a zkušených. Také je třeba korigovat jeho kontakt s mláďaty (jehňata, kůzlata, kuřata atd). Mladý pes je plný energie a je potřeba aby měl možnost ji vybíjet například při společných hrách se svým druhem. Nesmí svou energii vypouštět směrem k šikanování a „hře“ se svými chráněnci, kterým při své velikosti může velmi ublížit. Nejvýkonnější jsou zvířata od 2 do 6let života, v práci je pastevci ponechávají cca do osmi let. Za každého psa, který dosáhne pěti let věku je tak třeba zařadit dalšího mladého do zácviku. Pro rovnováhu takto fungující smečky je dobré, pokud se v ní nachází psi i feny různého stáří.

Psi nejlépe pracují v páru, vytváří si ochranné strategie, dokáží na sebe spoléhat a nesnaží se předhánět. Na stádo čítající do 100 kusů připadají dva psi, na 300 kusů 3 psi, na 500 kusů psi 4, na 1000 kusů přibližně 7 psů, podle oblasti (otevřená, dobře přehledná krajina versus pastviny v kopcích obklopené hlubokými lesy), osídlení šelmami (početné smečky versus ojediněle se vyskytující zbloudilí jedinci či menší rodiny), druhu šelem (vlk, rys, medvěd) a charakteru stáda (plemeno ovcí, které se spíše shlukuje, nebo naopak které má tendenci po pastvině se rozptylovat).

Psi u stáda nemají žádný důvod útočit na kolemjdoucí. Čím pomaleji kolem stáda se pohybují, tím menší vzrušení u psů vzbuzují. Pro cyklisty nebo běžce je vhodné výrazně zpomalit, sesednout a v klidu projít. Problémem mohou být turisté se psy, nicméně v případě naší České republiky nepředpokládám (vzhledem k zákonům a chování lidí) pohyb pasteveckých psů na volno. Elektrické ohradníky psi většinou velmi dobře respektují. Útoky na turisty tak známé například z Ukrajiny jsou především výsledkem křížení plemen mezi sebou. Velký, bílý pes, není automaticky pyrenej. Čistý pyrenej s takovým chováním by byl navíc vyloučen z dalšího chovu – samozřejmě opět za předpokladu čestného chovatele, bohužel.
Pyrenejský horský pes Pyrenejský horský pes
Na rozdíl od jiných pasteveckých plemen, pyrenejský horský pes byl vždy šlechtěn na odrazující chování, ne na agresivní!

Bílá barva většiny evropských pasteveckých plemen (pyrenejský horský pes, slovenský čuvač, podhalaňský ovčák, maremmansko-abruzský pastevecký pes, kuvasz) má svůj smysl. V případě útoků na stádo, které nejčastěji probíhají za soumraku nebo za plné tmy, jsou psi pro pastevce okamžitě a snadno rozlišitelní od vlků nebo jiné škodné a nehrozí tak, že budou zastřeleni nebo jinak zneškodněni namísto ní. Bílý pes splývá se stádem. Není třeba se této barvy obávat, srst pyrenejského horského psa je plně funkční tak, jak je – samozřejmě za předpokladu, že není poškozená a narušená přehnaným česáním nebo dokonce koupáním, šamponováním, suchými šampony atd! Krycí srst pyrenejského psa je na omak velmi hrubá a má samočistící schopnost. Veškerá mokrá špína ze psa po uschnutí sama opadá. Srst je navíc u pracovních linií žádoucí o něco kratší a hrubší.

Zvláštností pyrenejského horského psa jsou dvojité paspárky na pánevních končetinách. Není třeba se obávat jejich zranitelnosti, naopak, právě pro snazší pohyblivost psa ve vysokém sněhu nebo strmých svazích byly zachovány. Tyto dva drápy jsou přichyceny kostí (volné paspárky, přichycené pouze kůží, jsou vylučující z chovu), možnost zranění je tedy stejně vysoká, jako zranění jakékoli jiné části těla.
Pyrenejský horský pes Pyrenejský horský pes
Výchova a zácvik kvalitního ochranného psa není snadná a rychlá záležitost. Nepořizujte si pasteveckého psa, pokud vás práce se psy nebaví, nemáte psy rádi nebo nemáte čas se jim věnovat. Pes nemá tlačítko „off“. Při výchově pasteveckého psa platí víc než kde jinde, že je to práce, je třeba znát techniku, mít trpělivost a čas.

Zamyšlení

Na závěr takové malé zamyšlení: Je samozřejmé, že dnes nemůže mít každý, komu se zalíbili pastevečtí psi své stádo a dát tak psovi přirozenou možnost vyžití, o tom netřeba debatovat. Na druhou stranu ale takového psa vlastní nemálo lidí, kteří žijí na venkově, větším pozemkem disponují a zvířata mají…a přesto mají na zvířatech nemalé ztráty, na které si stěžují. Jak je to možné? Jednoduše – pes hrabe z nudy díry na dvoře a zvířata jsou nechráněna za stodolou, protože by je pes honil nebo potrhal. Není to tak trochu „na hlavu“? Nejspíš je to zase jen odraz dnešní doby. Všechno co je pracné a vyžaduje trpělivost a čas se nehodí – malému štěněti, které by se správnému chování hravě naučilo, se zkrátka nemá kdo věnovat a tak je snazší jej od zvířat oddělit. No a nemalá část jsou jedinci, kteří by se dříve pro své povahové vlastnosti zkrátka neměli právo dál rozmnožovat. Ne ovšem tak dnes, kdy se do chovu nacpe doslova všechno, protože lidská namyšlenost a ego nedokáže oddělit lásku ke svému psovi se všemi jeho klady i zápory od jeho vhodnosti k chovu. Psovi je to úplně jedno, to jen člověk potřebuje k pohlazení svého ega pohárky a titulky, co na tom, že pes je z funkčního hlediska k ničemu.

Autor: Marie Rundová

ZamyšleníZamyšleníZamyšleníZamyšlení

Pracovní psi z CHS Du Hogan des Vents, Francie, hogandesvents.chiens-de-france.com

Na ochranu před tesáky vlků, medvědů a jiných šelem, nosili pyrenejští psi (stejně jako ostatní takto pracující pastevci) široké kovové obojky s různě dlouhými a tvarovanými ostny.

Videa