Chovatelská Stanice Pyrenejských Horských Psů

Ochránce stád

Pyrenejský pes u stáda

Neskonale nejkrásnější život pyrenejského psa je, může – li vykonávat svoje původní povolání. Střežení ovčích stád vysoko v horách za každého počasí a pro místní klima častých dešťů, ochrana stáda před vlky, medvědy, divokými prasaty a lidskými nenechavci, to je práce pro kterou byl pyrenejský pes dávnými kmeny Basků vyšlěchtěn. Dnes a v našich končinách již toto využití pasteveckých psů není ve většině oblastí potřebné. Velké šelmy se ovšem v některých regionech naší země vyskytují a je otázkou, zda si jejich přítomnosti nebude třeba opět přivyknout. Ať už tomu tak bude nebo ne, bylo by velkou hloupostí rezignovat na oživování pracovních vloh a genů těchto psů, protože i tyto jinak mizí, až mohou zmizet nenávratně. Znám několik pyrenejských psů, kteří nemají problém zabít kočku, slepice, nebo vyvraždit králíkárnu, dokonce se snažit i strhnout ovci. Toto chování je v naprostém rozporu s cílem za kterým byl tento pastevecký pes vyšlechtěn a je alarmující. Protože v tomto směru neexistuje žádná regulace, takoví jedinci se reprodukují a svoje geny posílají dále do populace. V žádném případě proto není pravdou, že jakékoli štěně pyrenejského horského psa bude vhodné k pracovnímu nasazení. Chovatelé pracovních psů v zemích, kde se s využíváním pasteveckých psů nikdy neskončilo, vždy zdůrazňují jako první bod na cestě k dobrému pracovnímu psu, koupi štěněte po rodičích, kde alespoň právě rodiče fungují v kooperaci se stádem. Je to pochopitelně velmi málo, o skutečných pracovních liniích se dá mluvit až po x generacích, kde už probíhá i určitý výběr mezi lepšími a horšími jedinci, ale štěně má alespoň několik týdnů na nasáknutí zvuků a pachů a kopírování chování matky. Mluvíme-li o "stádu", je zcela jedno zda se jedná o deset ovcí nebo o stohlavé těleso. V obou případech musí pes se stádem splynout a fungovat tak, jak má. Musí projevovat maximální míru submisivity, tolerance a ochranitelského chování. Pyrenejský pes, jako pes pastevecký, vyniká svým úzkým a dobromyslným vztahem ke svým chráněncům. Studie pasteveckých plemen z hlediska jejich výkonnosti a agresivního chování vůči škodné a ostatním psům (Green and Woodruff, 1988) ukazuje, že ze stovky analyzovaných psů se zhruba 40% dopustilo násilí na zvířatech z jejich stáda, 15% z nich dokonce nějaké zvíře zabilo. Ze srovnání obou nejlepších skupin (pyrenejský pes, anatolský pastevecký pes kangal a akbash) byli do těchto útoků mnohem častěji zapleteni kangalové. Z druhé studie zřetelně vyplývá, že pyrenejší psi jsou schopni celkově podávat mnohem lepší výkon než anatolové. Činnost pyrenejského psa spočívá především v impozantním a odstrašujícím chování. Hluboký hlas a razance obrany, spolu s tělesnou velikostí a neochotou ústupu, působí velmi hrozivě, což většinou k odrazu vetřelce postačí. Pyrenejský pes kousne až v krajní nouzi, sám takové situace nevyhledává, vetřelce v případě nutnosti spíše imobilizuje svoji vahou nebo jej nepustí dál, ani zpět.

Důležité je navykat již malé štěně na domácí zvířata, se kterými bude později pracovat. Nejsnazším a nejefektivnějším zácvikem mladého psa je, může-li se učit od staršího, přičemž si takto věkově a zkušenostmi rozdílní jedinci dokáží mezi sebou perfektně rozdělit role (běžné situace nechají starší psi vyřešit mladé, naopak při případném útoku predátora zůstávají mladí, nezkušení u stáda). Od pátého týdne je třeba štěňata nenásilně seznamovat se zvířaty, formou klasické socializace. Od osmého do patnáctého týdne života má probíhat tzv.bonding, kdy štěně postupně přijme stádo za svou rodinu. Někteří pastevci doporučují nově příchozí štěně přiložit k čerstvě obahněné ovci - pes přijme za svoji rodinu stádo, stejně tak jako ovce psa za své jehně.

V 7.- 8. měsících jsou mladí psi pomalu samostatně připouštěni ke stádu na delší dobu. Nejvýkonnější jsou zvířata od 2 do 6let života, v práci je pastevci ponechávají cca do osmi let věku. Psi nejlépe pracují v páru, vytváří si ochranné strategie, dokáží na sebe spoléhat a nesnaží se předhánět. Na stádo čítající cca 200 kusů (200 akrů)  připadají dva psi. Na 1000 kusů přibližne 2-5 psů, podle oblasti, osídlení šelmami a charakteru stáda. Případné predátory obíhají v kruhu a zaštěkávají je, zbytečně neriskují. Pyrenejský pes se vyznačuje značně nižším metabolismem, díky čemuž spotřebuje relativně méně potravy než jiná, stejně velká nebo i menší plemena psů.

Pracovní psi z CHS Du Hogan des Vents, Francie, hogandesvents.chiens-de-france.com

Na ochranu před tesáky vlků, medvědů a jiných šelem, nosili pyrenejští psi (stejně jako ostatní takto pracující pastevci) široké kovové obojky s různě dlouhými a tvarovanými ostny.

Videa