O nás

Úvodní text

Vždy mne zajímal chov hospodářských zvířat. Mít malé hospodářství bylo mým snem od dětských let. V tomto prostředí jsem se pohybovala, posléze vystudovala SOŠ veterinární a bakalářský obor Ekologické zemědělství na ČZU. Mimo povinné praxe jsem trávila na veterinárních klinikách a v ordinacích čas i dobrovolně, po ukončení střední školy v rámci brigád, až se veterinární asistence stala na čas mým hlavním zaměstnáním. To mi dalo možnost vidět a poznat veterinární lékařství i z druhé strany, ne jen z pozice majitele zvířete alias klienta, což je mi dnes nemálo nápomocno. Poté stačilo už "jen" to nejzásadnější - potkat svou drahou polovičku. Bez osoby nejbližší, která umí podpořit, podržet a umožní spolunést chovatelské břímě, se chov dělá velmi, velmi špatně. 

Pyrenejského horského psa jsem poprvé spatřila jako malá holka v černobílém seriálu Bella a Sebastián. Dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy v úvodních titulcích Bella stojí na skále a dívá se dolů s vrtícím ocasem a úsměvem na tváři (s oním pyrenejským výrazem). Asi hrou osudu jsem měla i to štěstí, že jeden z prvních jedinců plemene žil ve vsi našich prarodičů. Nenápadně časté procházky kolem zahrady, jen abych z toho bílého obra kousek viděla, jsou asi pro všechny nezapomenutelné. Až mi babička domluvila setkání tváří v tvář :-) Od té doby jsem byla beznadějně zamilovaná. Povahou mi toto plemeno naprosto vyhovuje. Především je to totiž velmi jemný, empatický pes, který spolehlivě ochrání své svěřence. Je za každých okolností nad věcí, nenechá se vyvést ze svého klidu. Přes svoji velikost je to velmi agilní pes, který, má-li možnost, je v celodenním pohybu a bez problémů zvládá i delší trasy (desítky km) vycházek a výletů, které miluje. Vyžaduje ovšem i jisté podmínky přístupu ze strany svých majitelů a slušné místo k životu - především určitý prostor a možnost střežení prostoru kolem sebe, psychické zaměstnání.

Chovatelská stanice Apaltasunez byla oficiálně zaregistrována v roce 2015 pod reg.číslem 877/15. S pyrenejskými psy žiji od roku 2006, první vrh jsme odchovali až v roce 2016, a to především z důvodu připravení vhodných podmínek pro chov takovýchto psů. 

Bohužel jsem byla nucena valnou většinu informací a svých myšlenek z webu odstranit, a to poté, co jsem začala své věty nacházet na sociálních sítích a jiných webech. Berte tuto webovou prezentaci tedy jako pouhý nástin mého pohledu na chov. Chov psů je mou životní vášní a velmi ráda se sdílím a dělím o zážitky a zkušenosti s ostatními, kladu ale důraz na osobní kontakt a úrodnou půdu :-)

Cíle chovu

Není mým cílem za každou cenu rozmnožovat, ale chovat tak, aby každý vrh byl plemeni přínosem a aby každá další generace byla lepší, nebo alespoň ne horší než minulá a zároveň poskytující nové bonusy. Nesouhlasím s opakovanými spojeními. Z chovatelského hlediska se jedná stále o vlastní sourozence, stejné geny, a to vše v ideálním případě, kdy se jedná o skutečně zdravé a typické spojení. Jistě, že i opakovaný vrh po stejných rodičích vyjde poněkud jinak, některé znaky se prosadí více, jiné méně než u prvního vrhu, povětšinou se ovšem zvýrazní ty méně žádoucí. Ze svého pohledu toto konání nikdy nepochopím, chov je přece o snaze docílit toho nejlepšího. O předpokladech jak si vybraní jedinci sednou, sledování potomků, zjišťování toho co vyšlo, co naopak nevyšlo a z toho vyvodit nároky na partnera krytí příštího. Bez tohoto napětí a očekávání by pro mě osobně chov neměl žádný smysl. Potom se tak krásná věc, jakou chov bezpochyby je, degraduje na pouhý výkon: ze dvou psů deset dalších.

Odchovat exteriérově výborného, psa je jednoduché. Skloubit pěkný exteriér s výborným zdravím a povahou, a to dlouhodobě, jednoduché vůbec není.

1. Povaha, zdraví a genetická variabilita

Povahu definuje a nevhodnou vylučuje chov s potřebou funkce sám o sobě. U pyrenejských psů s ní většinou ale nebývá problém, málokdy se narodí jedinec více vybočující z řady. Takové štěně se dá ve většině případů podchytit už u chovatele. Vybrat vhodného majitele a do nového domova poslat s razítkem nevhodnosti k chovu. Mnohem častější je nedostatečné zvládnutí standardní psí osobnosti majitelem, než povahově nestandardní jedinec.

Pojem zdravý pes pro mne znamená zvíře, které veterinární lékař zná díky preventivním úkonům, případně řešení úrazů. Zvíře aktivní, odolné, netrpící na různé alergie, doživší se plemeni úměrně vysokému věku (10 let průměrně, rozptyl 9-14 let u PHP). Do kategorie zdraví nutně spadá i schopnost feny bez problémů říjet, zabřeznout, štěňata odnosit, porodit a odchovat. Stejně tak u psa trváme na dostatečně silném pohlavním pudu, schopnosti bezproblémově fenu nakrýt. A to vše přirozeně, bez jakýchkoli "podpůrných a preventivních" injekcí, císařských řezů a podobného. Toto považuji za jeden z dalších hřebíčků do rakve zdravého plemene. Stejně tak jako plošné využívání (zneužívání) inseminace namísto přirozeného spojení dvou jedinců. Inseminace je, jako spousta dalších věcí v chovu psů, dobrý sluha, ale velmi zlý pán.

Péči o genetickou variabilitu plemene zahrnuji do povinností zodpovědného chovatele. V rámci možností se vždy snažím vybírat a používat k chovu jedince méně známých linií, nebo alespoň sourozence svých známějších bratrů. Mou snahou je z každého vrhu dosáhnout uchovnění alespoň jednoho samce, a také podpořit jeho reálné a včasné využití - toto je v našem plemeni velmi důležité. Každý jedinec má jinak namixované geny a jiné věci může předat do další generace. 


 

2. Funkce plemene

Postupem času jsem přehodnotila důležitost povahy z pohledu vloh na úkor typu a exteriéru. Exteriér je velmi snadné oživit a výrazně vylepšit už během jedné generace a v typu neklesnout také není nic těžkého. Zato uložení podmínek prostředí a "jinakostí", o které nám v chovu jde do genů, je záležitost několika generací. O původní poslání pyrenejského psa jakožto psa pasteveckého se zajímám od první chvíle objevení plemene. Vlastně to bylo jedním z důvodů, proč právě pyrenej. Není to tedy jízda na vlně šílenství návratu vlků do ČR trvající posledních pár let, ale věc, která mi dává v chovu smysl. Kdyby byl pyrenej pouze pes společník bez své funkce, nechovám jej.

Chov s důrazem na funkci pro mne neznamená jen seznámení štěňat se zvířaty (samo o sobě není v běžné době odběru jakkoli více podstatné), ale celý komplex podmínek a přístupů k odchovu další generace.

Více o tomto tématu naleznete zde.

3. Typ a exteriér

Respektování standardu plemene, ve všech jeho bodech. Každé plemeno má svůj původ, své tvořitele a z toho vyplývající typické znaky. Beru je takové, jaké je a to se vším všudy. Nemáme nejmenší právo jej chovem měnit, natož proto, že se nám určitá věc líbí jinak. Pyrenejský horský pes je pes velký až velmi velký, od pohledu plný síly, s typickou, v poměru k tělu menší hlavou postrádající hrubé úhle. Neodmyslitelná je typická silueta PHP - jemná hlava, výrazná hříva, štíhlé tělo s mírně svažitou zádí a háčkem na ocase. Typický pyrenejský horský pes není zaměnitelný s žádným jiným plemenem psů na světě. Je originální, specifický a jedinečný po všech směrech - rozložení srsti, silueta, tvar hlavy, výraz. Ze všech bílých pasteveckých plemen psů (pyrenejský horský pes, maremmansko-abruzský pastevecký pes, slovenský čuvač, kuvasz, podhalaňský ovčák) je plemenem největším, s nejjemnější povahou (POZOR! Stále je ale psem pasteveckým, a to se vším všudy!) a jako jediný má povolené barevné znaky pevně daných odstínů (arrouye, jezevčí šedá a vlkošedá). Tyto barevné znaky je velmi důležité, vzhledem ke genetickému založení plemene, udržovat. Většina znaků, se kterými se štěňátka rodí, během růstu mění svoji intenzitu, umístění a velikost, většina potom téměř vymizí. 

Důležité je chtít znát správný výklad standardu plemene, ne si jej vyložit po svém.

 

Způsob chovu v naší stanici

Jsem toho názoru, že pro zdravý vývoj čehokoli, natož velkého psa, je nejdůležitější dostatek pohybu, dostatek sociálních interakcí odpovídajícího druhu, psychické zaměstnání a zdravá strava. Věnovaná péče a láska ke zvířeti je samozřejmostí.

1.Držení psů

Psy chováme ve smečce. Smečka není označení pro stav, kdy máme doma vícero psů různě porozdělovaných, ale pro skupinu jedinců s pevně vytvořenými vazbami mezi sebou, trvale spolu žijících. Oddělujeme pouze na dobu nutnou v období hárání. V tomto uskupení vyrůstají i námi odchovaná štěňata.

2.Výživa

Výživa psů je dnes tématem číslo jedna. Je to věc názoru každého čím bude svého psa krmit. U nás krmíme pestrou, převážně syrovou stravu, syrovým masem, kostmi atd. Záměrně nepíši BARF, protože mám k tomu slovu už jistou averzi. BARF se stal vysoce moderní záležitostí a skupiny barfařů a granulářů jsou na smrt znesvářené strany, z nichž většinou ani jedna není přístupná argumentům druhých a tvrdě prosazuje to své. Krmím takto již téměř 18 let, když nepočítám křížence, kterého jsme vlastnili v době, kdy granule u nás teprve přicházely na trh. Pravdou je, že při koupi prvního PHP a psa s PP vůbec jsem byla tak umlácená argumenty veterinárních lékařů a internetových článků, že mě ani nenapadlo psa s PP krmit jinak, než superprémiovými granulemi. Vše se velmi rychle otočilo po tom, co se Lars (první PHP) zhruba po čtvrtém měsíci věku stopnul a granule jakékoli značky odmítal pozřít. Došlo to tak daleko, že slabostí sotva stál na nohou a to byla pro mě konečná. Začala jsem si hledat informace o jiné "alternativě" výživy (slovo alternativa je v uvozovkách záměrně, jako alternativa přece vznikly granule) a začala krmit masem. Nejsem ale žádný fanatik, pokud je třeba, nemám problém využít luxusu nasypání granulí do misky. Kvalitních granulí. A kvalitou nemám na mysli bůh ví jak vysoký poměr masové moučky, ale absenci rakovinotvorných konzervantů, dochucovadel a podobného.

Nikdy jsem nic nevážila ani neodměřovala. Snažím se řídit zdravým rozumem, neustále studovat nové poznatky a nezapomínat na informace ze školních lavic. Konkrétně ve výživě pasteveckého psa se mi už mnohokrát osvědčilo, že méně je více. A to co do množství, tak do nadupanosti krmení. Snažím se krmit tak, jak byli tito psi krmeni po staletí, samozřejmě s přihlédnutím na jejich aktuální kondici. Maso viděli tito psi spíše výjimečně, a to v případě úhynu ve stádě, narození mrtvého jehněte nebo zbytků z porážky. Hlavní složku však tvořila syrovátka, občas mléko a obilné přílohy, šroty, otruby.

Základ krmení u nás tvoří mleté hovězí hrubomleté maso s droby (odpadní, tedy namleté chrupavky, šlachy, zbytky vnitřností, svalovina) masité kosti, skelety, kachní hlavy, hovězí šlachy a chrupavky. Maso bereme od firmy FALCO, která jako jediná nabízí chovatelská balení v bloku (enormně méně odpadu) a příznivé ceny. Z vlastních zdrojů skopové, králičí a drůbeží ořezy, hlavy, kosti, syrovátka. Jako obilnou část dávám otruby, které milují a sem tam přimíchám co zrovna je - sladový květ, ovesné vločky. Další nepravidelné přilepšení tvoří domácí jogurt, podmáslí, kyselé nebo kozí mléko, vejce, pivovarské kvasnice, ostropestřec, lněný nebo pupalkový olej a bylinky. Poměry, množství a druh přídavku se samozřejmě mění v závislosti na konkrétním jedinci. Mladému psovi v růstu velmi navýším příjem skeletů a kostí, kojící feně příjem sacharidů a vápníku atd.

Přesto, že dnes už není problém vybrat granulované krmivo, které psovi sedne a výživově mu dá určitě vše co potřebuje, nemám jediný důvod krmit jimi trvale. Pes je stále masozřavec, i když ne výhradní. Má k tomu uzpůsobenou trávicí soustavu, chrup a žvýkací svalstvo. Granule jsou stále krmivo instantní se všemi negativy i pozitivy z toho plynoucími. Plně ovšem respektuji, že ne každý má možnost a chuť takto krmit, štěňátka na granule proto samozřejmě navykáme. Je to pro ně navíc důležité i z hlediska poznání co nejpestřejší možné stravy v brzkém věku.

3.Pohyb

Dostatek pohybu považuji za jednu ze základních potřeb, především vzhledem ke správnému vývinu a vývoji mladého jedince. Bez pohybu se zvíře nemá jak nasvalit, získat kondici a tím pádem do budoucna být odolným v nejvyšší možné míře. Pohyb na zahradě jsem nikdy neomezovala a to ani (nebo především) mladým jedincům. Naopak. Samozřejmě například dlouhé běhání u kola, dlouhé výlety v horkých dnech a podobné by měly být už vzhledem k plemeni tabu. Taktéž apeluji na to, že takto velký a navíc rostoucí pes nepatří na kluzké podlahy! Vůbec nevadí pokud se jednou za čas projde, ale trvalý pobyt na nich může způsobit velké komplikace jak vývojové, tak různé úrazy. Pohyb doma na zahradě nebo při procházkách na volno ale není proč omezovat.

Na závěr jedna pro mne stěžejní a zásadní věc: psy udržujeme štíhlé a v pracovní kondici. Co je to štíhlý pyrenej? Pyrenejský pes klame tělem. Jsou to velká a silná zvířata, avšak stavbou těla a tělesnou váhou se v žádném případě nemohou poměřovat s podobně velkými (i co se týká KV menšími) plemeny psů jako jsou například kavkazský pastevecký pes, leonberger, novofundlanský pes atd. Pyrenejský pes je pes agilní. Váha dospělých fen (3 roky a více) se pohybuje v rozmezí 40-50kg, přičemž horní hranici váhy dosahují feny na horní hranici kohoutkové výšky (65-75cm rozmezí). Váha dospělých samců (3 roky a více) se pohybuje v rozmezí 50-60/65kg, opět v poměru k výšce psa (70-82cm). Mohou být i jedinci vážící okolo 70kg, jedná se ale o výjimky, enormně veliké samce se silnou kostrou. Podotýkám, že kohoutkovou výšku nelze měřit od oka nějakým metrem. Platí pouze oficiální zootechnická míra, měřeno na pevné a rovné ploše a na správném místě.

4.Péče o zdraví

Opět platí - méně je více. Standardní očkování, my očkujeme navíc proti tetanu, u kterého je zvýšené riziko nákazy vzhledem k prostředí plném tetanu vnímavých zvířat. Jednou za čas pročešeme, na jaře vyčesání staré srsti. Nekoupeme. Srst pyrenejského horského psa má samočistící schopnost, koupáním v šamponu se pouze naruší a návrat do původního stavu už tak snadný není.Podle potřeby zkracování paspárků, seškrabání zubního plaku z míst, kde se neodstraní sám pomocí stravy. Jak kvalita srsti, tak kvalita chrupu je ovšem z velké míry také dědičná záležitost. Nadbytečné chemii se snažím vyhýbat. Preventivně neodčervuji (mimo klasického schématu u štěňat) ani nepodávám jiná antiparazitika. Pyrenejský horský pes je obecně velmi zdravé plemeno. Občas se objeví vady a problémy, které jdou naskrz všemi plemeny psů obecně, ale žádné specifické zatížení pyrenej naštěstí nemá. Vše, co je důležité pro správný vývoj a zdravý život štěněte se dozví zájemce o štěně/nový majitel při osobní návštěvě a při samotném odběru.

Pozor na osiny!! Je nutná častější kontrola meziprstí vzhledem k tomu, že psi se trvale nachází v prostředí, které je jich plné (sláma, seno, louky, pole).

5.Odchov štěňat

Vzhledem k tomu, že je pro nás prioritou odchov odolného štěněte, pro které je soužití ve smečce a kontakt s hospodářskými zvířaty samozřejmostí, neodchováváme štěňátka doma v obýváku. Fenka se štěňaty obývá vlastní prostor venku, nevytržena ze svého běžného životního prostoru a zbytku smečky jak psí, tak svěřeného stáda. Zimní vrhy jsou prvních 14 dní v nevytápěné předsíni domu (pro náš komfort). Nutno říci, že žijeme více venku, než v domě. Štěňátka tak nejsou ochuzena o nic, co by zažila v obývacím pokoji. Dvůr je nejrušnější prostor, stále je potřeba něco opravovat a vyrábět. Štěňata si tak jen tak mimochodem navykají na hrající rádio, zvuky vrtaček, brusek, svářečky, zatloukání hřebíků, sypání uhlí, poletování různých plachet, plechů, padání věcí na zem. Dvůr je také herna našich dětí k čemuž patří všemožná barevná jezdící, pískací, svítící a rachtající zařízení, tekoucí voda z pumpy nebo stříkající z hadice a samozřejmě dětský lomoz a jak už to bývá, i křik:-).

Start života a vývin ve smečce je naprosto zásadní záležitost, na což se bohužel dnes už dost zapomnělo. Tento způsob života psů a odchovu štěňat vyžaduje mnohem více času chovatele a klade vyšší nároky na jeho schopnost smečku "řídit". Neoddělujeme štěňata žádnými ohrádkami, veškerý prostor je přizpůsoben tak, aby byl psům bezpečně použitelný a štěňata mohla spolu s dopěláky všude tam, kde se i oni zrovna pohybují. Samozřejmostí je nenásilné navykání štěňat na manipulaci jako je střihání drápů, otevírání tlamičky, kontrola uší a pacek. Štěňata, která u nás zůstávají z nějakého důvodu delší dobu, se seznamují s chůzí na vodítku, cestováním v autě atd.

6.Zdravotní vyšetření s ohledem na chov

U pyrenejského horského psa je do chovu povinné pouze vyšetření HD (dysplazie kyčelního kloubu) a PL (luxace čéšky). Většina chovatelů však v jedné narkóze nechává udělat snímky i na ED (dysplazii loketního kloubu), případně OCD (osteochondróza). Po dlouhých úvahách a konzultacích s dalšími chovateli a veterinárními lékaři jsem se rozhodla k povinnému HD a PL doplňovat vždy ED. K případným dalším diagnostickým nebo genetickým vyšetřením sahám pro sebe v případě nějakých příznaků, výskytu problémů v plemeni, pro vyloučení a nebo bohužel i potvrzení něčeho špatného. Je skvělé, že máme dnes k dispozici moderní medicínu a vědu, na kterou se můžeme v případě potřeby obrátit. Nicméně zastávám názor, že nic se nemá přehánět a už vůbec ne nastavit plošně podmínky tak, aby se chovatelství stalo jejich otrokem. 

U našich psů tedy naleznete kolonky vyšetření HD, ED, PL a to vždy a u všech. Pro mě osobně není nic horšího, než nalézat rozdílná zdravotní vyšetření, u každého psa jednoho majitele jinak. 

U chovného psa jsou zveřejněna všechna vyšetření která má, neboť jako samec je k dispozici i ostatním chovatelům, pro které tato mohou být podstatná. 

 

7.Výstavy

Stejně jako u krmení granulemi nenapadlo mě s pořízením psa s PP nejít na nějakou tu výstavu. Do té doby jsem na několika výstavách byla v rámci praxe jako zapisovatel. S malým ale – jednalo se o výstavy hospodářských zvířat. Čekala jsem tedy tak nějak to samé – posouzení exteriéru podle plemenného standardu. Tento můj předpoklad s každou absolvovanou výstavou více a více upadal. V rámci setrvačnosti a všeobecného názoru, že „pes přece musí mít nějaké tituly, aby se s ním krylo“ jsme dojezdili šampionát. V té době už jsem si ale více uvědomovala a dokázala si přiznat jaké vady má můj pes proti opravdu typickým zástupcům plemene a přestalo mi to celé dávat smysl. Samozřejmě, že než jsem se dostala přes onu kritickou fázi „můj pes je nejlepší na světě“, naštvalo mne každé V2, VD. Mluvím ovšem o době, kdy jsme odcházeli s tituly a já z toho neměla radost a řešila jsem, jak je mohl vlastně dostat? Jednoduše, běžní rozhodčí zkrátka standard neznají, nechtějí znát a tituly zadávají podle efektu. Šampionát dnes vyjezdí naprosto každý, výstav je spousta a i výrazně horší pes se titulu dříve či později dočká. Kapitolu výstav psů mám pro sebe natrvalo uzavřenou. Pro kvalitní chov nemají smysl, jejich výsledky jsou nicneříkající, pro laiky naopak spíše matoucí. Výstavy psů, které neposuzuje specialista na plemeno tedy ignoruji, stejně jako tituly z nich získané. Jako platícího zákazníka mne přístup rozhodčích, plemene naprosto neznalých a o to více přesvědčených, že "oni ví" jednoduše uráží. Arogance je často cítit až za kruh, stejně jako například neláska zrovna k tomuto plemeni. Věty, které jsou schopní někteří rozhodčí vypustit z úst na adresu plemene, nebo i jedince u odborníků excelentního, jsou do nebe volající.

Naopak nechat své psy posoudit odborníky na plemeno považuji za povinnost každého chovatele. Proto nikdy nepřestanu být vděčná za to, že máme tu možnost nechat si své psy posoudit i zde, v ČR. Stejně jako pro mnoho dalších milovníků plemene, i pro nás jsou zahraniční akce mimo naše finanční a organizační možnosti. Zážitek z výstavy, posudek a vědomosti, které rozhodčí ochotně předávají jsou s jinými výstavami nesrovnatelné. Posudky kvalitních rozhodčích jsou výborným vodítkem a nápovědou pro výběr partnera ke krytí, zpětné ohlédnutí se za odchovem...avšak stále jsou to jen výstavy, posouzení pouze exteriéru, a tak k tomu také přistupuji. Vhodnost jedince k chovu je souhrnem několika aspektů a posouzení exteriéru je pouze jedním z nich a možná i tím nejméně podstatným ve srovnání se zdravím, povahou a tím, co reálně předává svým potomkům v genech dál.

Mám pocit, že nebýt psích výstav a získávání šampionátů (které navíc přibývají takovým tempem, že ani nestíhám být v obraze), spousta lidí by vůbec psy nechovala. Obrovské procento chovatelů vám z fleku vyjmenuje množství šampionátů a titulů, které se psy vyjezdili, ale jakmile se stočí řeč k chovu jako takovému, zjistíte, že se spolu vlastně nemáte o čem bavit. To je neskutečně smutné. Plně respektuji, že někoho objíždění výstav a sbírání šampionátů prostě baví. Mají na to čas, finance, chuť, tráví tak víkendy, které spojí s dovolenou. Je to v tomhle ohledu už zábava/sport jako kterýkoliv jiný. Co mi ovšem přijde dost ujeté a směšné je uvádění jejich mazlíčků (především v inzerci) jako "nejúspěšnější, nejlepší v...." doplňte si libovolně "ČR, Evropa, svět, vesmír". Z logiky věci přece něco takového není pravda. Pokud by všichni psi měli stejné podmínky, tzn.všichni stejného věku a kategorie by se účastnili všech výstav stejně, potom by bylo možné o jedinci výrazně svými výhrami převyšujícím průměr něco takového napsat. V takové situaci ale nejsme. Účast na výstavách je závislá na množství času, financí a chuti majitele psa. Bohudíky ale nejsou povinné (vyjma 2 nutných k uchovnění). Navíc i tady platí zákon schválnosti a ti nejlepší psi většinou takzvaně sedí doma na dvoře a nikdo je nikde nevidí. Tady už opět nastupuje potřeba práce chovatele, aby tyto jedince podchytil, pomohl s uchovněním a v chovu je alespoň sám použil. Samozřejmě ne vždy to jde, ale je potřeba se o to snažit.